S nacpaným obědem v břiše se skoro nezohnu, abych mohla zavázat poslední tkaničky bot, když v tom se ozve hlasité dupání o dvě patra domu výš. Po chvíli se dramaticky otevřou dveře do sklepa a přímo před mým obličejem se nebezpečně blízko objeví mamčin. V první moment si zachovám pud sebezáchovy a zaujmu obrannou pozici číslo jedna. Mamka však nevypadá, že by mě chtěla jakkoliv ohrožovat, ať oprávněně nebo ne, naopak vzrušeně ze sebe vypraví: ,,Že nevíš, co mám za noviny?"
Dál ani mluvit nemusí, po těch dvou měsících netrpělivého čekání je mi všechno jasné. Vyletím ven ze dveří, rozeběhnu se ven na zahradu a ze všech sil křičím na taťku stojícího dva metry ode mě: ,,Assan je táta!"